Svatá říše římská

Svatá říše římská

  Svatá říše římská nebyla ve skutečnosti ani svatá, ani římská. V roce 800 ji založil Karel Veliký a sjednotil tak německy mluvící oblasti a rozšířil svou moc do Itálie, aby chránil papeže a současně měl možnost na něho dohlížet. Po jeho smrti se franská říše rozpadla a Německo a Francie existovaly odděleně. Na území Německa byl král absolutním vladařem a mohl propojit vlády mnoha různých vévodů, knížat a biskupů. Prvním absolutním panovníkem se stal v roce 911 Konrád I. Franský. Později chtěl ctižádostivý Ota I. (936-973) oživit původní římskou říši. Jeho snahy přinesly stabilitu díky tomu, že sjednotil všechny vládce, kteří měli vůči němu dluhy, a také proto, že porazil Uhry. Ota I. zabral území Čech, Rakouska a severní Itálie. V roce 962 jej papež korunoval císařem, a založil tak tradici Svaté říše římské, která trvala až do roku 1806.

Papežové a císaři

  Někteří papežové chtěli mít podíl na spravování křesťanské Evropy, ale často se dostávali do konfliktů s císaři. Katolíci museli papeže poslouchat, a tak se zvyšoval jeho vliv. Papežové chtěli volit císaře a císaři zase chtěli volit papeže a mít dohled nad církevními záležitostmi. Konečné rozhodnutí padlo mezi Jindřichem IV. A papežem Řehořem VII. V roce 1075 Řehoř zrušil Jindřichovo právo na volbu biskupů. Jindřich vyhlásil konec úřadu Řehoře VII. Řehoř ho dal do klatby a Jindřich ztratil možnost zasahovat do církevních záležitostí i poslušnost poddaných. V roce 1077 se Jindřich vydal do Canossy v Itálii, aby navštívil papeže a jednal s ním o otázce moci. Papež Řehoř VII. ho údajně nechal tři dny čekat ve sněhové bouři a teprve potom mu odpustil a zrušil jeho vypovězení z církve. Dohady o volbě biskupů byly ukončeny až v roce 1122, ale mnohé diskuse pokračovaly i nadále a nakonec způsobily oddělení církve od státu.